Upravit stránku

Všichni, kdo tě jen trošku znají vědí, že ses teď opřela do Spartan závodů a tréninků na tyto i jiné závody. Jak tahle tvoje "posedlost" vlastně začala?

Ty myslíš, že je to už posedlost? :-) Když začala éra Spartan závodů a dozvěděla jsem se o nich, tak mě napadlo, že bych si to chtěla vyzkoušet, ale bylo to ve fázi "možná někdy". Měla jsem ráda svou komfortní zónu. Ale na konci minulého roku jsem se o tom bavila s kamarádem, který tyto závody běhá o berlích. Řekl mi o tom víc a ještě to pro mě okořenil hláškou, že Trifectu první rok nedám - a bylo rozhodnuto, přihlásila jsem se na závody :-) (Trifecta znamená, že v jednom roce musím dokončit 3 závody Sprint - 5+ km, 20+ překážek , Super - 13+ km, 24+ překážek , Beast - 20+ km, 30+ překážek). Chodila jsem do fitka a myslela jsem si, že by to mohlo stačit. Ale ten kamarád mi doporučil, abych se připojila k tréninkové skupině, která se připravuje přímo na závody a poslal jejich trenérovi můj kontakt a ten mi hned napsal a pozval mě na trénink. Už na prvním tréninku mě to nadchlo - nejen styl cvičení, ale ti lidé, ta atmosféra - jsou to přátelé, komunita, rodina <3 

 

Na charitativním závodu sis vyzkoušela i jízdu a angličáky na paddleboardu. Co na tom bylo nejtěžší? (Kolik jsi toho natrénovala a jak?)

Byla jsem si 2x předtím zkusit jízdu na paddleboardu + angličáky, protože jsem na tom předtím ani nestála, tak abych si vyzkoušela, co to umí a jak je to stabilní. Na tomto závodě nebylo nic těžkého, byla to sranda :-) A šlo hlavně o to vybrat nějaké penízky pro dobrou věc.

Na začátku srpna ses účastnila tak trochu "speciálního" závodu - myslím Unit :) můžeš popsat o co šlo a jak závod vypadal?

Tohle byla opravdu speciální akce a budu na ní dlouho vzpomínat :-) UNIT je akce, u které máte jedinou jistotu - dopředu se nedozvíte vůbec nic. Den předem jen přišly instrukce, co s sebou mít musím a co s sebou mít nesmím (jídlo a peníze) a kde je sraz. Sešli jsme se v pátek ve 21 hod. na nádraží Hostivař. Byla nás skupina 10 lidí a vždycky jeden byl velitel a měl skupinu na starosti. První úkol byl sehnat nějaké peníze - na vlak a na nějaké jídlo. Jeli jsme do Uhříněvsi, kde jsme plnili různé úkoly, běhali štafetu v noci kolem rybníka a pak to zakončili ve fitku, kde jsme asi do 2 do rána cvičili a pak se na chvilku prospali. 

Druhý den jsme měli budíček asi v půl 7 - tím stylem, že náš drill master zapískal na píšťalku a do 10 minut jsme museli být sbalení a připraveni venku. Což jsme na první pokus nestihli, takže vybalit věci, spacáky a znova. Ve fitku jsme dostali kámoše - pneumatiku, kterou jsme od té chvíle museli všude brát s sebou (naštěstí se toho ujali kluci). Celý den jsme cvičili, plnili úkoly, luštili rébusy - ty nám vždycky daly souřadnice dalšího místa, kam jsme se měli přemístit. Naučili jsme se novou abecedu s praporky, které jsme si vyrobili. A tím jsme si předávali vzkazy mezi skupinkami. Asi tady nebudu vypisovat všechno, co jsme dělali. Pro mě nejhorší bylo, být s někým svázaná za ruku a za nohu a někam se přesouvat. A krize přišla v sobotu asi o půlnoci, kdy jsem byla už unavená, hladová a byla mi zima. Ale ve skupině se dá zvládnout všechno. Pak drill master vyslal průzkumníky, aby našli místo, kde si postavíme bunkr, kde se najíme a trochu odpočineme. A hned to bylo veselejší, nadlábli jsme se a dali hodinku spánku a od 2:30 už jsme se zase přesouvali a cvičili jsme. Nakonec jsme dostali test 20 otázek, abychom si vyzkoušeli, jak po tom zápřahu budeme úplně vygumovaní. Akci jsme zakončili v neděli ráno, kde nováčci (takže i já) museli sníst živého moučného červa, aby byli přijati do jednotky. Dala jsem mu jméno Ferda :-D A bylo to fakt nechutné a nenapadlo by mě, že po 5 letech bude moje první maso červ :-)

 

Měla jsi na některém závodu tzv. krizovku? Kdy sis říkala, že už na to kašleš a prostě jdeš domů? Jak jsi tento okamžik překonala? 

Žádná větší krizovka se zatím nedostavila. Hlava je moje velká výhoda oproti ostatním. Taky jsou chvíle, které jsou těžké - třeba když mě chytne křeč na překážce, ze které spadnu a musím jít na angličáky, ale stále tam mám to hledisko, že si to chci užít. A proto to dělám :-) A umím si užít i angličáky :-) Ale potkávám na trati i holky, co brečí, že už dál nejdou. To si ani neumím představit se dostat až do takové fáze. Na prvním závodě v Kutné Hoře jsem měla chvilku stav, že jsem si říkala, že je to hrozný. Ale pak jsem si uvědomila, že se na to čtyři měsíce těším a trénuju na to, tak proč bych teď měla být naštvaná. A kdyby to bylo lehké, tak koho by to bavilo, že ;-) Takže to mi pomohlo - kvalitní dialog uvnitř mé hlavy :-D a dívat se kolem sebe - vždycky je to v krásném prostředí a jsou tam báječní lidé.

 

Můžeš nějak zhodnotit, co všechno ti Spartan a vše kolem něj, dal?

Dalo mi to spoustu nových přátel. Spoustu nových zážitků a to nejen těch závodních. Posunula jsem své hranice - nejen tělo, ale i mysl. Dalo mi to sílu, ale i hodně smíchu. Poznala jsem své nedostatky a vím, na čem mám zapracovat. Naučila jsem se žít víc v přítomnosti a víc si užívat život. Stále poznávám nová místa a učím se, jak pomáhat lidem - třeba, když potkáte někoho na trati, kdo má krizi. I když ho neznáte, tak vám to není jedno. Naučíte se s lidmi mluvit. Být součástí Spartan je pro mě výzva, ale i závazek být čestným člověk. AROO! 

 

 

Nahoru