Upravit stránku

S tancováním jsem se poprvé „potkala“ v klasických tanečních. První hodině předcházela nejdřív ostrá hádka s mojí máti (Já: k čemu mi asi tak bude tancování, to je ztracený čas. Máti: patří to k všeobecnému vzdělání a přehledu, půjdeš). Nakonec moje mamina zvolila taktiku úplatků, takže jsem do tanečních šla (dohoda byla jenom na první tři lekce J). Když si na to dneska vzpomenu, tak se fakt musím smát. Ta první lekce „z donucení“ stačila, abych získala návyk na celý život J 

A tak už rovnou při tanečních jsem se přihlásila do tanečního klubu, a začala 3x týdně chodit na tréninky s tím, že uvidíme, co z toho bude.

Byla z toho spousta chození…a chozením myslím skutečně chození. Můj tehdejší taneční partner byl velmi pečlivý a puntičkářský na techniku pohybu. Takže jsme chodili kolem dokola tělocvičny…až se nám ostatní smáli, že chceme „natočit“ 10 tisíc jarních kilometrů. Možná jsme je tenkrát i dali, mně to tak rozhodně připadalo J

Další fáze byl trénink tanečních kroků…což vlastně bylo ve finále zase chození, ale na hudbu. Spousta opakování a drilování…a až za odměnu jsme si sem tam taky zatancovali J

Takhle to vypadá jako docela velká nuda. A byly určitě okamžiky, kdy toho bylo nad hlavu…ale nikdy mi to nepřišlo jako ztracený čas nebo otrava. Do tancování jsem se vyloženě zamilovala a neskutečně mě to bavilo J

Můj puntičkářský partner to asi až tak zábavně neviděl, nakonec byla jsem už třetí partnerka v řadě, se kterou začínal úplně od začátku…a utekl ke florbalu.

Já se tenkrát vztekala…a on se dostal do první ligy J

A tak přišel taneční partner číslo dvě…a pro změnu další hodiny dalšího chození. Jeden by neřekl, že to nejtěžší na tancování je umět chodit, že? J Navíc jsem začínala zase od začátku, protože taneční partner číslo jedna byl zaměřený na standardní tance (valčík, tango, waltz…), kdežto taneční partner číslo dvě byl latinář (chacha, samba, jive…). A to je docela rozdíl.  

Nicméně ty hodiny a hodiny tréninků se nakonec vyplatily. Když jsme vyrazili na naši první soutěž, hned jsme obsadili druhé místo (což nebylo úplně obvyklé).

Spolu s úspěchy na soutěžích jsme začali tancování i učit a dělat předtančení, abychom si ten koníček taky dokázali zaplatit. Některé kšeftíky byly docela zajímavé, jako třeba když jsme se jako tanečníci dostali k natáčení filmu, to byl hodně netradiční zážitek…

 

Nakonec mi zdrhnul i ten druhý taneční partner, pro změnu mu přítelkyně přestala tolerovat tu spoustu času, kterou věnoval tréninkům a soutěžím. A ani jeden jsme tenkrát nechtěli zpomalit. Tak nějak jsme měli oba souhlas na tom, že buď tancovat pořádně a nebo vůbec.

 

Takže jsem si na další tancování našla partnery rovnou dvaJ Soutěží jsem nechala a tancovat jsem chodila už jen pro radost a sem tam také abychom zvládli nějaké to předtančení na plese. Občas jsem to proložila nějakým jiným stylem tance jako třeba flamenco, břišní tance, argentinské tango, salsa…co se zrovna namanulo (a taky na co byli lidi – tedy taneční partneři).

A myslela jsem si, že tím to končí…až se mi začátkem letošního roku ozval taneční kamarád Olda, že mu vypadla partnerka na soutěž a jestli bych nechtěla zaskočit. Nechtěla. Ale ukecal mě. Spočítala jsem si, že na přípravu máme 3 měsíce. To by mělo na trochu slušný výkon na soutěži stačit. No. Nakonec jsme stihli 2 tréninky…ale co. Soutěž byla v květnu a špatně to nedopadlo. Protančili jsme se do finále a skončili na 5.místě. A v družstvech dokonce na prvnímJ A fakt jsme si to parádně užili.

1
Nahoru